Co je Dalton?

Zodpovědnost – samostatnost – spolupráce

Daltonský plán je vzdělávací metoda, kterou představila světu Helena Parkhurstová v prvním dvacetiletí 20. století. Neobjevila se náhodou – úvod do 20. století znamenal v oblasti pedagogiky velké změny. Hledaly se nové možnosti, jak zaměřit vzdělání na potřeby dítěte. Výsledkem reformních snah je několik proudů alternativních škol -Freinetovská škola, Waldrofská škola, škola Montessori a samozřejmě Daltonský plán.

Helena Parkhurstová, dlouholetá spolupracovnice Marie Montessori, viděla ve vzdělávání velkou příležitost pro rozvíjení nejen základních dovedností dítěte, ale i celé dětské osobnosti. Daltonský plán se od dalších tradičně vnímaných „alternativních proudů“ vyznačuje obrovskou devizou: nejedná se o ucelený systém, podle kterého se musí postupovat krok za krokem, ale především o soubor principů, které ovlivňují styl výuky od základů.

Parkhurstová určila tři základní principy, od nichž se ve škole všechny aktivity odvozují.

Zodpovědná svoboda, spolupráce a samostatnost vyzývají žáka, aby se stal aktivním účastníkem vyučování.

Poskytneme-li dítěti dostatek svobody při práci, učíme ho zodpovědnosti, umožníme mu, aby kreativně pracovalo vlastním tempem a ve vlastním časovém rozvrhu. Navíc velké množství rozličných aktivit, které mohou probíhat ve třídě současně, vytvoří dostatečně stimulující prostředí, které respektuje výukové návyky všech dětí.

Zapojíme-li do práce všechny děti, zvykáme je na týmovou práci, která je čeká v budoucím profesním životě. Naučí se respektovat jeden druhého, hodnotit svoji práci ve spolupráci s učitelem i samostatně.

DALTON NABÍZÍ SVOBODU UČITELI…

Zachová-li učitel základní principy daltonské výuky, má víceméně volnou ruku v tom, jakým způsobem vede žáky, co po nich bude vyžadovat, na jakých pravidlech se společně dohodnou, jaký způsob „administrativy” si ve třídě zvolí, kde budou zaznamenávat splněné úkoly, jakým způsobem budou provádět sebehodnocení a hodnocení učitele, jak kontrolu získaných vědomostí. Zde, víc než jinde, může platit „jaké si to uděláš, takové to máš.”

Proto na školách nenajdeme dvě třídy, které by pracovaly naprosto stejným způsobem a kopírovaly jedna druhou. Ve všech třídách daltonských škol se ale setkáme s uplatněním daltonských principů, s různými variantami daltonských pravidel, s různými typy hodnotících tabulí a bloky samostatné práce.

…I ŽÁKOVI

Dalton nabízí žákovi možnost – v rámci předem dohodnutých pravidel - samostatně se rozhodovat: vybrat si místo jiné než v běžné hodině, pracovní koutek na chodbě, práci na koberci apod., vybrat si z nabídky předmětů ten, kterým chce začít, zvolit si pořadí úkolů, způsob zpracování, určit si, zda bude pracovat sám nebo spolupracovat apod. Poskytneme-li dítěti dostatek svobody při práci, učíme ho zodpovědnosti a umožníme mu, aby kreativně pracovalo vlastním tempem a ve vlastním časovém rozvrhu.

Ke sledování průběhu žákových pokroků v daltonském bloku slouží daltonské tabule, na které žáci značí pomocí barevných magnetů splnění úkolu, hodnotící rámečky, týdenní plány a další nástroje.

Proč tolik „zbytečných” úkonů a činností? V případě daltonských tabulí si děti zvyknou na určitý systém práce, učitel zároveň získává přehled o tom, v jaké fázi samostatné práce se žáci právě nacházejí, jakému předmětu dávají přednost, jaké je jejich pracovní tempo. Žáci sami také vidí, jak daleko jsou s prací jejich spolužáci.

V době, kdy děti pracují na daltonském úkolu, postava učitele jakoby ustoupila do pozadí, učitel přijímá pozici „poradce či trenéra.” Děti za ním chodí s problémem až tehdy, když vyčerpaly všechny možnosti, jak úlohu vyřešit samostatně – s pomocí učebnice, encyklopedie, počítače nebo spolužáků. Pokud žádají o pomoc učitele, dostanou od něj pouhý návod k řešení, nikdy ne správnou odpověď.

Zde možná namítnete, že ne všechny děti mají dovednosti a schopnosti na tak vysoké úrovni, aby zadané úkoly samostatně zvládly na 100 %. Máte určitě pravdu. Učitel ale žákovi „nepodsouvá” hned v úvodu práce myšlenku, že úkol nezvládne. Zná „své” děti natolik, aby nepřeceňoval jejich schopnosti a zároveň je také nepodceňoval. Zadává žákům úkoly v takovém rozsahu a přiměřené náročnosti, aby je s využitím daltonských principů zvládli.